Scéna.cz 

The Best of Jazz Bridge Festival Prague

Jazzové bigbandy jsou „ohrožený druh“; o to více potěší, když prvotřídní hudebníci jsou ochotni se v tomto existenčně nerentabilním, ale hudebně stimulujícím oboru angažovat. Rudolf Mazač – původně hornista, který vynikl v různých hudebních žánrech (od r. 1965 žil a působil v Západním Německu a po r. 1989 žije střídavě v Mnichově a v Praze), se v uplynulém desetiletí intenzivně věnuje sestavování big bandů a v tomto směru dosáhl impozantních výsledků zejména s mezinárodním All Stars orchestrem, který sestavil z českých jazzmanů a doplňuje je velkými osobnostmi světa jazzu.

Název Kentonmania může mít vícero rovin a vyžaduje vysvětlení. K autentickým „kentonovským maniakům“ patří letití jazzofilové, kteří na rozhraní 40. a 50. let minulého století s nadšeným údivem poslouchali zcela neobvyklou hudbu orchestru Stana Kentona. Bandleader sám svoje snažení označil jako „progresivní jazz“ a tento název se v jazzové terminologii obecně na daný styl ujal. Kentonův orchestr měl vůči standardnímu obsazení posílené plechy (5 trubek, 4 až 5 trombonů, tuba, lesní roh a v některých obdobích sekce melofonů). Mazačova „Kentonmanie“ sleduje tento koncept rozšířeného instrumentaria a zejména jeho, na dnešní dobu ojedinělou zvláštnost – uplatnění sekce lesních rohů. V tomto směru Mazač už měl v minulosti mnohé jednorázové projekty, ale systematickou kontinuitu jeho orchestr vykazuje až od roku 2004 a to díky festivalu Jazz Bridge, který zabezpečuje ansámblu vystoupení na sedmi či osmi koncertech ročně, v českých, rakouských a německých městech.

Album dvou CD přináší záznam 27 skladeb, zaznamenaných živě na různých ročnících Jazz Bridge a přímo ohromí neobvyklým zvukem ansámblu, perfektní interpretací náročných partů (a když do provedení vklouzne chyba, to jen naznačuje, kolik práce je za tímto výsledkem). Sekce lesních rohů je aranžérsky vynalézavě včleněna mezi trubky a trombony, horny jsou tak těžko identifikovatelné, ale díky nim ansámbl získal svůj charakteristický sound. Plechy v tomto pojetí mají nezvykle široké výrazové možnosti od ostré průraznosti po decentní, vzdušný, průzračný zvuk v duchu někdejších východisek cool jazzu.

Očekávání vyhraněnějších kentonovských nadšenců není plně naplněno tím, že z původního repertoáru Stana Kentona (1911–1979) má Mazačův band v repertoáru jen dvě skladby. První, a to ta nejznámější Artistry In Rhythm, byla od roku 1942 znělkou orchestru.

Při poslouchání jejího skvělého provedení v původní úpravě si uvědomujeme, že ne jen názvem byla Kentonova hudba na svou dobu progresivní a že jeho odvážné disonance, nezvyklé harmonické postupy a zejména unikátní sound jsou fascinující i po létech. Svého času v jazzových kruzích vytýkali Kentonovi v části nahrávek romantizující nabubřelý (jazzu cizí) charakter, a to s uplatněním buď konkrétních skladeb tzv. vážné hudby, nebo alespoň jejich náznaků. Tato mylná koncepce (kompenzování jazzového komplexu vůči vážné hudbě) zapříčinila i jeho pozdější nezaslouženou marginalizaci. Mazač dokázal, že v současnosti i kdysi kritizované kentonovské úpravy Wagnera (téma z Valkýry) jsou dnes přitažlivým připomenutím někdejších představ. Efektivní součástí repertoáru jsou zejména skladby a aranžmá bývalých členů Kentonova orchestru, v současnosti rozvíjejících kentonovské impulzy v aktuální podobě. Z těchto původních „kentonovců“ Mazač do ansámblu získal skvělého tenorsaxofonistu Dona Menzu, který zaujal svými kompozicemi vycházejícími z koncepce stylizace brazilských vlivů (Sambiana, Faviana) jakož i strhujícími sóly. V tomto směru skvělou (a interpretačně náročnou) ukázkou aktuálnosti daného modelu byla rozsáhlejší skladba Terrestris od dalšího exkentonovce Toma Harrella.

Nahrávky Kentonmania Big Bandu dokazují sílu inspirativnosti slavných osobností na domácí hráče různých generací. Z českých hudebníků s letitými zkušenostmi se vyrovnali svým světoznámým kolegům například trombonista Josef Pavelka (skvělé sólo ve skladbě Hamptona Hawse Jackie), efektní „trubkový souboj“ předvedli Bobby Shew a Jiří Hlava ve standardu Ishama Jonese There´s Is No Greater Love, dále z domácích prezentovali inspirovaná sóla též trumpetista Julius Baroš, tenorsaxofonisté Milan Krajíc a Bedřich Šmarda. Zvláštní zážitek a širší posluchačskou atraktivnost měla vystoupení stylově vybočující z kategorie progresivního jazzu. Vokalíza (t.j. transkripce a dodatečné otextování instrumentálního sóla) v podání skvělé swingující zpěvačky Kim Nazarian vyvolala nadšený potlesk a rovněž zaujal podmanivý introvertní lyrický projev holandského postdavisovského trumpetisty Acka van Rooyena.

Nahrávky dvoualba Kentonmania Big Bandu jsou přesvědčivým důkazem, že s nadšením pro hudbu může vzniknout projekt a výsledek zdánlivě považovaný za nemožný. Příznivci velkoorchestrálního jazzu mohou být vděčni, že segment „jejich hudby“ má v současnosti tak impozantní kontinuitu.