Scéna.cz 

Šumné stopy – Bulharsko

Architekt David Vávra a režisér Radovan Lipus, objevitelé pozapomenutých českých architektů, kteří našli uplatnění v zahraničí, se vydali do Bulharska, aby ve dvou dílech sledovali stopy aktivit rodinné firmy bratří Prošků a Václava Adolfa Koláře.

Jak už bývá zvykem, podnikaví Češi nezůstávali většinou jen u svého oboru, ale dokázali využít situace a být úspěšní i v jiných podnikatelských směrech. Platí to plně o prvním z rodiny, o inženýru Jiřím Proškovi, narozeném v roce 1874 v Berouně (kde o jeho existenci nebýt tohoto seriálu neměli ani potuchy), který se dostal do Bulharska jako zaměstnanec barona Hirsche na stavbě železnice do Konstantinopole už někdy v roce 1870.

V roce 1877 vypukla rusko- turecká válka a Jiří Prošek si ke své funkci železničního inženýra přibral válečné zpravodajství a stal se válečným korespondentem, skrze nějž se Evropa dozvídala o dění na Balkáně. Nesledoval válku jen z bezpečné vzdálenosti, zapojil se přímo do válečných akcí. Nechal rozebrat jednu část kolejí nad Odrinem a překazil tak včasnou dopravu tureckých vojenských posil na místo bojů, což umožnilo definitivní ruské vítězství v průsmyku Šipka. Za svou statečnost byl Jiří Prošek po vyhlášení nezávislého bulharského státu vyznamenán ruským carem Alexandrem II. řádem Zlaté šavle.

V té době dorazil do Bulharska také jeho bratr Theodor - po bulharsku Bogdan a oba bratři patrně silně postrádající kvalitní české pivo založili společně pivovar - v té době nejmodernější na Balkáně. Budova pivovaru v Sofii bohužel nepřežila rok 2004, kdy byla zbourána a nahrazena moderním shopping centrem, dodnes ale stále funguje sofijská pivnice U Prošků. Oficiálně ustavili bratři Proškové společnou firmu v roce 1895, kde podle obchodního rejstříku bylo stavebnictví až na třetím místě za pivovarnictvím a vydáváním novin. Firma byla činná pod vedením následníků až do roku 1947, ve kterém ji znárodnili komunisti.

Mezitím se v Sofii etablovali další Proškové, rovněž bratři Josef a Václav, bratranci Jiřího-Georgiho a Bogdana, rovněž ze stavitelské branže. Proškové se podstatně zasloužili o to, že se z provinčního města, které původně nečítalo ani dvacet tisíc obyvatel, vyvinula dnešní více než milionová bulharská metropole. Vedle samostatných staveb jako je např. neorenezanční budova parlamentu z let 1884 - 6, mosty Orlí a Lví z roku 1891, budova pivovaru, po nichž nás provedl zasvěcený průvodce v bulharském kroji David Vávra, jsou Proškové autory regulačních plánů.

Proškové byli aktivní i mezi krajany a zasloužili se o vznik Národního domu TGM (1921), v němž působila česká škola a knihovna a který česká menšina v Bulharsku využívá dodnes. Zatímco Jiří a Bogdan trávící svá léta se svými rodinami ve společném domě v Sofii zde i zemřeli ve stejném roce (1905) a jsou zde pochováni, vrátili se Václav s Josefem domů (v roce 1913 umírá v Berouně Václav a v roce 1928 v Praze Josef).

Na základě odhalených faktů se rozhodlo město Beroun na jejich počest pojmenovat ulici. Dalším českým stavitelem byl Václav Adolf Kolář (*1841), kterého pojilo s Proškovými přátelství i když je známo, že mezi krajany v Bulharsko panovala často stejná nevraživost jako ve společnosti v Čechách. Kolář se usadil v Bulharsku až po svých cestách v Turecku a Rumunsku a jeho kariéra zde byla blesková. Už v roce 1878 se stal prvním hlavním architektem městské správy a v této funkci vytvořil první moderní plán centra Sofie, vyprojektoval celou řadu budov, do nichž je divákům umožněno nahlédnout - i když jde o tak citlivé lokality jako např. ministerstvo obrany, vojenský klub nebo vojenská akademie. Podle jeho plánů bylo postaveno neorenezanční divadlo, jehož prvním ředitelem byl rovněž Čech Josef Šmahel. Kolářovu budovu hlavního sofijského nádraží potkal stejný osud jako pivovar Prošků - nepřežila sedmdesátá léta, kdy byla nahrazena běžným příkladem sorely.