Scéna.cz 

Ještě jednou Spící krasavice

Závěr baletního roku ovládla Spící krasavice. Divákům nejen evropských kinech ji nabídl 16. prosince Balet Pařížské opery a 22. prosince Balet Velkého divadla v Moskvě.
Obě představení vycházejí z původní koncepce Maria Petipy, v Paříži v novodobé úpravě Rudolfa Nurejeva z roku 1989, v Moskvě podle Jurije Gregorovič z roku 1973.

Moskevská Spící krasavice se liší například členěním - prolog a první jednání jsou uvedeny v jednom bloku a druhý a třetí akt ve druhém. V Moskvě zachovali tradiční mužské obsazení zlé víly Carabosse (Alexej Loparevič) a ve sborových scénách zaměstnali také mladičké žáky baletní školy. Při podrobnějším zkoumání se ukazují rozdíly v detailech choreografie. Pod scénou a kostýmy jsou podepsáni stejní autoři jako v Paříži - Ezio Frigerio a Franca Squarcipiano.

Objevuje se podobná palácová architektura s vysokými sloupy a bohatým barokním dekorem i symbolická brána. Zatímco v Paříži je výprava stylově více rozptýlena, v Moskvě je poměrně přesně vymezena dobou Ludvíka XIV.
Moskevská inscenace vyniká podobně hvězdným obsazením - v roli Aurory vystupuje Světlana Zacharová a v roli prince - pro české publikum možná překvapivě - americký tanečník David Hallberg, který působil v American Ballet Theater a je prvním Američanem angažovaným v Baletu Velkého divadla. Své angažmá zdůvodnil přáním studovat a osvojit si styl ruské školy. V úloze prince tančí stejně brilantně jako jeho ruští kolegové, i když je v jeho projevu cítit určitý odstup a strohost.

Skvělost a velkolepost "královského baletu" jsou oběma představením společné a zájem diváků ukazuje, že pohádková Spící krasavice je podobně jako Louskáček vhodné téma pro předvánoční atmosféru.