Scéna.cz 

Nový Don Juan ve Stavovském

Jako bychom se ocitli někde ve filmovém ateliéru. Scéna je lemována pouličními lampami ze 20.let minulého století, uprostřed je scéna rozdělena barokními divadelními lampami ve tvaru mušlí, a na straně konstrukce železných schodů vedoucí nikam. Je tu jen proto, aby na ní ve svém velikášství mohl vystoupit Don Juan. V popředí scény, s nohama do orchestry sedí Sganarel, ošoupaný sluha, který nám ve své písničce tvrdí, že není nad tabák – v tomhle světě, s takovým pánem. Sice ho strašně štve, odsuzuje jej, ale když on má jeho peníze, tak co dělat... Don Juan vstupuje na scénu v rudém kostýmu krále Slunce a s moliérovskou parukou. Tento kostým mu „personál“ vzápětí svlékne, a hodí ho do „civilu“. Jako by výklad celého kusu – od nově seškrtaného a do novodobé hantýrky bulvárních hlášek přepsaného textu překladu starého překladu Svatopluka Kadlece v úpravě dramaturgyně Darii Ullrichové přes scénografii Jana Štěpánka, iritující hudbu Miloše Orsona Štědroně až po režii Jana Nebeského – chtěl říci: Podívejte se, takovýhle je náš svět, takoví jsme my. A takový je Don Juan, zároveň okouzlen i zhnusen sám sebou i ostatními.

Všichni se stylizují do bláznivých, extravagantních či rádoby důstojných póz, a přitom jsou ve své snaze být jedineční vesměs trapní. Celá inscenace jako by se šklebila. Zesměšňuje nejen jednotlivé postavy, ale celý tento vyumělkovaný svět, který si na něco hraje. Takové postmoderním pojetí můžeme znechuceně zavrhnout jako celek, nebo si z něj vyzobávat jednotlivosti, které nás přimějí k úsměvu, úšklebku, nebo i bezmeznému smutku. Odsoudit Dona Juana (Miroslav Donutil), který v tom umí chodit a všichni mu naletí, protože je bohatý a navíc celebrita? Pod obalem je prázdnota, a kdoví, nakolik si to sám uvědomuje. Zvykl si, jen ho jen chvílemi mrzí být v tomhle světě, a tak si ten hnusný, ale přesto zábavný život zpříjemňuje kratochvílí s husičkami, které na něj – bůhvíproč letí jak vosy na med... a nebo manipulací s ostatními. Vždyť je to tak snadné! Ale ani ti další nejsou lepší. Sganarel (Milan Stehlík) sice vede občas mravokárné řeči (sám už to chvílemi nemůže poslouchat!), ale co dál? Ví, že jeho pán je sice syčák a gauner, ale koneckonců, jinde by to měl horší. A jak je to s vírou Doni Elvíry (Jaromíra Mílová)? Sama ví, že je to z nouze ctnost, a ráda by ji vyměnila za svět pozlátka, kdyby ji Juan dal šanci. I ti ostatní – Juanův otec (Jan Kačer), věřitel (Jiří Štěpnička), venkovské dívky (Magdalena Borová a Antonie Talacková) i bratři mstitelé (Vladislav Beneš a Alexej Pyško) rádi žijí v iluzi. Tento svět není skutečný, je to scéna showbusinessu, kde člověk může pobíhat v barokní kráse, ale také v kostýmu Batmana nebo si nechat umělým větrem rozevlát sukýnky až nad hlavu. A nebo – jako v béčkovém hororu – potupně se zastřelit a padnout hlavou potupně do záchodové mísy. A mezitím si zazpívat veselou nesmyslnou písničku, abychom se předvedli jako v zábavném pořadu komerční televize (příležitost k tomu dostanou všichni). A kam že to Don Juan na závěr odchází v sexy kožené bundičce, nepříslušné svému věku s písní na rtech z scény, nad kterou se posměšně houpe několik řad malých atomových bomb? Jaké je peklo, do kterého jej zve Komtur? Závěrečná cesta vede Dona Juana skrze zákulisí až na osvětlený Ovocný trh. Je tedy tím peklem opravdový svět, naše realita?

Moliére: Don Juan Upravila Daria Ullrichová, režie: Jan Nebeský, scéna: Jan Štěpánek, kostýmy: Jana Preková, hudba: Miloš Orsoň Štědroň, dramaturgie: Daria Ullrichová. Národní divadlo Praha, premiéra 13. 3. 2008 ve Stavovském divadle