Scéna.cz 

Osmdesátka básníka Karla Šiktance

Být básníkem, to se nedá naučit, tím musí člověk být. A Karel Šiktanc jím skutečně je. Pro mě se kdysi vstupem do Šiktancových veršů staly Heinovské noci o zkáze Lidic (Heinovské noci! Lásko, najdu tě? Hřebínku v závěji, zahraju na tebe. Rozsviťte jabloně, neprosím za sebe...). Od doby jejich napsání uplynulo mnoho desetiletí, a básníkovi narostly na kontě další sbírky. Přesto má v sobě stále pokoru. V knižním rozhovoru Řeč neřeč, který vyšel nedávno, říká: „Pro mne nejsou v tom mém psaní žádné jistoty. Není žádné: teď už tohle umím, teď už jsem na to přišel. Všecko je stále znovu zotvíráno. Všecko se stále trvale ptá. Trvale sní a trápí.“

Karel Šiktanc se narodil 10. července 1928 v Hřebči u Kladna (nedaleko Lidic – odtud inspirace pro Heinovské noci) v rodině truhláře a zaměstnance kladenských oceláren. Brzy se rodina přestěhovala do Prahy, ale dětství a rodina jeho dílo ovlivnily trvale. („Dětství, to je takové šťastné bezvědomí. A pije asi kdeco jako houba vodu. Jsou lidé, kteří kladou své první vzpomínky už do svých dvou tří let. To já ne. Ale cítění prostoru, krajiny, malého vesmíru je asi od malička. není to tedy zřejmě paměť, jež by uměla vyprávět fakta, jména, příběhy.... Je to daleko spíš paměť jednotlivin, detailů, pocitů, barev, co zapůsobily tak silně, že se jich pak už nezbavíš.“ Vystudoval Amerlingův učitelský ústav, ale následné studium Vysoké školy pedagogické nedokončil, dal přednost novinářské praxi. Začínal v Mladé frontě, kam se během svého života několikrát vracel. Od roku 1950 byl redaktorem Československého rozhlasu, kde pracoval až do roku 1960. Působil v časopise Květen (podílel na vzniku a činnosti literární skupiny s programem tzv. poezie všedního dne), spoluredigoval Almanach Květen a Hlubší než smrt. V letech 1961–1971 byl šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta. I když ze začátku své umělecké dráhy podléhal komunistické ideologii, po roce 1968 jej stihl osud mnoha vrstevníků - upadl v nemilost a musel opustit své zaměstnání. Publikoval v samizdatu a v cizině, vystřídal pár bizarních zaměstnání (např. údržbář dvorců na Štvanici). Po listopadu 1989 působil krátce ve funkci předsedy Obce spisovatelů a do roku 1992 byl členem její rady. V letech 1993 - 95 řídil v nakladatelství Český spisovatel edici České básně. V roce 1989 byl oceněn cenou Jaroslava Seiferta (sbírka Srdce svého nejez) a v roce 2000 cenou Českého literárního fondu. Za sbírku Šarlat (1999) získal Státní cenu za literaturu. Společná kniha s Oldřichem Králem Tři nadání se v anketě Lidových novin stala knihou roku 1999. Sbírka Zimoviště získala cenu Magnesia Litera pro nejlepší básnickou knihu roku 2004. Charakteristickými rysy Šiktancovy poetiky jsou metaforika, dramatičnost, vesnické motivy, diferenciace jazykových vrstev apod. K hlavním oblastem poezie patří téma paměti individuální, rodové, národní i mytické a téma času. Nejznámější sbírky – Tobě živote 1951 (touto sbírkou vstoupil do literatury), Heinovské noci 1960, Nebožka smrt 1963, Artéská studna 1964, Zaříkávání živých 1966, Horoskopy 1966, Adam a Eva 1968, Mariášky 1970 (většina nákladu byla tehdy rozmetána), Český orloj 1974 ad. Karel Šiktanc má rovněž na kontě Tanec smrti aneb Ještě Pánbů neumřel - skladbu opírající se o tradici středověkých a barokních tanců smrti a lidového divadla, hry pro rozhlas a televizi (Putování za králem) a také několik knížek pro děti a mládež Pohádky chudé na řádky – 1962, Kapela pana Anděla – 1970, Královské pohádky a další svazky, O dobré a zlé moci – 2000.