Scéna.cz 

NT Live – Národ

Cyklus přímých přenosů z londýnského Národního divadla NT Live tentokrát přinesl představení hry Národ (Nation), kterou podle původního textu Terryho Pratchetta do dramatické podoby převedl Mark Ravenhill.

Po Racinově FAIDŘE, Shakesperově KONEC DOBRÝ, VŠECHNO DOBRÉ nabídlo londýnské NT tentokrát dětské (či rodinné) představení. Pražské artové kino Aero bylo zaplněno především „pratchettovci“, i když bylo možno zaslechnout připomínky, že s původním románem Terryho Pratchetta nemá Ravenhillova adaptace mnoho společného. Přesto, že britská kritika se k inscenaci stavěla značně kriticky, z pohledu „českého“ nám byla nabídnuta výjimečná, obrazově poutavá podívaná. Jen na okraj podotýkám, že jako doplněk bylo poučné a zajímavé zabrousit na stránky NT Live a sledovat ve videodenících jedné z komparsistek celou přípravu inscenace.

Základ scény Marka Frienda tvoří lehce vyboulená točna (z pohledu svrchu působí, jako by se herci pohybovali na špičce glóbu. Hra se pak odehrává v několika rovinách – příběhy jednotlivců jsou vykrajovány světelným designem Paula Andersona, který vytváří tajemnou atmosféru. Součástí scény je i zadní projekt (úžasná scéna, kdy vidíme topící se námořníky – herci se pohybují zpomaleně ve vertikální poloze za průhlednou zástěnou jako v akváriu). Invenční jsou také kostýmy, masky a rekvizity Dinah Collinové i loutky Yvonne Stoneové (ať už jsou to velcí ptáci a divoké prase, jejichž součástí se stávají loutkoherci, tak i miminko Twinkle). Scénický prostor je ale dotvářen i hudbou Adriana Suttona, zajímavými bojovými a taneční choreografie a zadní projekcí. Lehce didaktický nádech celého kusu, dotýkající se historie přírodních národů, ekologie i etických otázek, souvisejících s kontakty „civilizovaných a necivilizovaných“ a srážkou jejich rozdílného myšlení, se pod režijní taktovkou Melly Stillové odehrává z lehkostí, půvabem a překypuje fantazií.

Příběh odehrávající se v roce 1860 má několik dějových linií. Začíná ve chvíli, kdy se přes ostrov zvaný Národ převalí vlna tsunami, po níž zůstane naživu jen potomek přírodního kmene chlapec Mau (Gary Carr) a moře z vraku vyplaví mladičkou Daphne (Emily Taaffe), vzdělanou viktoriánskou dívku. Ti dva, zachycení v síti času v bodě mezi dětstvím a dospělostí, stojí před velkým úkolem - vytvořit nový národ, nový základ světa. Ale dříve než se tak stane, musí se vyrovnat se nejen sami se sebou, ale se vším, co je oklopuje, ať jsou to stíny mrtvých, mýty, pověry, předsudky, nenávist či nevědomost. Tvůrci nechají obě strany mluvit anglicky, ale tak, aby bylo jasné, že si vzájemně nerozumějí. Postupné nacházení souzvuku, který dává základ novému světu, končí sice smutkem opuštění (je tu akcentováno ponaučení, že povinnost vůči společnosti má přednost před osobními city), ale i díky tomu je vyznění velmi působivé. Příběh má v sobě patos, humor i dojetí. Je snadné sžít se s mladými hrdiny, kteří zpočátku chybují, ale postupně získávají zkušenosti tím. Nejobtížnějším úkolem je pro ně překonat strach z neznámého (Mau se setkává s ďábelským Locahou, který se převtěluje v nejrůznější jemu blízké lidi, Daphne sestupuje do podsvětí a podaří se jí vyrvat Maua smrti, když zvítězí nad svým traumatem z dětství). V kontrastu s prostředím těchto „posledních a zároveň prvních“ lidí stojí lehce panoptikální, puritánský (v postavě viktoriánské babičky) a vědecký (v postavě otce – 136.následníka trůnu) svět Angličanů. Herecky perfektní postavou je pak mluvící papoušek Milton, který s naivní vtipností glosuje dění. Jason Thorpe ho obdařil ptačí důstojností a zároveň nadutostí. Je to obdivuhodná kreace. Jeho chování, chůze, pohyb hlavy či čechrání peří nikoho nenechá na pochybách, že skutečně JE papouškem.

Více než dvouhodinová podívaná ukázala, že Britové jsou v divadelní práci výborně vybaveni nejen technickými prostředky, ale navíc mají i tvůrčí invenci, kterou je jim možno závidět.