Scéna.cz 

Tradiční inscenace s přídechem výstřednosti

V liberecké inscenaci Pucciniho Tosky (premiéra 22. 11.) režisér Josef Průdek (stejně jako ve svých inscenacích předchozích) klade důraz na příběh, situaci, na pečlivé motivování jednání. Skládá dění z drobných scének (Kostelník je Cavaradossim přichycen při ochutnávání jeho svačiny, pomocníci přivezou „štafle“ a připravují malíři nákresy…), z detailního vyhrávání situací. Leckde se mu tak daří „operácké“ postoje a gesta nahradit konkrétní akcí. Michael Renier je jako vždy herecky uvolněný (a jako vždy je jeho pěvecký projev sice efektní, ale měl by ubrat na síle a místy přidat na intonační přesnosti), k bezprostřednosti ještě leccos chybí Anetě Baranovské (Tosca) i Nikolaji Longvinovovi (Scarpia). Možná jim dal Průdek těžko splnitelný úkol, když Scarpiu dosti jednostranně představil jako ďábelského zvířecího násilníka (v černo-červeném plášti): přímočará agresivita, lomcování s Toskou nutně musí působit hraně a neuměle, když mají oba zvládnout zároveň zpívat.

Celkově je ale dle mého názoru Tosca představitelsky i pěvecky zatím nejcitlivěji odstíněnou libereckou kreací Anety Baranovské – Tosca zazpívaná emotivně, především temperamentně, ale nechybí ani tiché rozjímání. Stejně tak Longvinovově hereckému naturelu (a spíše vnějškovému zpívání), zdá se mi, vyhovuje pojetí Scarpii jako jednoduchého člověka, který se příliš nezabývá předstíráním důstojnosti a nezakrývá, že k Tosce horoucně nevzplál, pouze má chuť ji ovládnout a přiřadit k těm, se kterými si užil. Výrazové zpívání ukazuje na pečlivou hudební přípravu, také orchestr hraje spolehlivě. Dirigent František Babický jako by si pohrával s každým tónem i pauzou, především s dynamickými odstíny – vede to ovšem k tempům extrémně, podle mne až nesnesitelně pomalým.
Do poctivé, promyšlené herecké inscenace jsou poněkud cizorodě zakomponovány např. výstřední hrátky, které se provozují ve Scarpiově paláci (mazlící se postavy se zvířecími maskami). Přitom také scénografie (jednoduchá, přitom výmluvná, přesně charakterizující i náladotvorná) a kostýmy odkazují spíše k tradičnímu pohledu na divadlo – Jan Vančura dává převládnout malířským prostředkům: v chrámu dominuje obří obraz (který Cavaradossi dokončuje), Scarpia má na zdi renesanční výjev s obnaženými ňadry žen a v závěru na prospektu modro-zeleně svítá nad hradbami (k tomu jemně zamlžené jeviště…).
Inscenace je tak vlastně příznačná nejen pro proměny Průdkova režijního rukopisu, ale i pro směřování libereckého operního souboru, vyznačující se jakýmsi váháním mezi konzervativním pohledem na divadlo a vědomím, že je nutno neustrnout, hledat.