Scéna.cz 

Měli bychom hmyz bratří Čapků milovat?

Asi to máme my Češi v hlavě tak uspořádáno, že se nám automaticky při slově „hmyz“ vybaví Karafiátovi Broučci nebo Včelí medvídci, a tudíž očekáváme nějaké milé příběhy jako pohlazení. Alegorické drama bratří Čapků Ze života hmyzu (1922) je však nesmírně krutou groteskou, která ani po několika desetiletích neztrácí na své aktuálnosti. Čapkové nepředpokládali, že bychom hmyz měli milovat, na jejich hmyz máme pozvat deratizátora! Pokud se k tomu režie ujme osobnost, jakou je Daniel Špinar, toto tvrzení ještě akcentuje a nemůžeme očekávat klasiku. Pokud si dáte tu práci a vygooglujete si životopis tohoto našeho pětatřicetiletého umělce, jste překvapeni počtem ocenění, kterých se mu za jeho divadelní kariéru už dostalo. Od letošního roku se stal kmenovým režisérem naší zlaté kapličky. Daniel nám ve své tvorbě ukazuje nové přístupy a náhledy na dané téma – a tak trochu se mu vyčítá, že předpokládá divákovu obeznámenost s klasickým dílem. Já si ovšem myslím, že i člověk neobeznámený s alespoň průměrným IQ a průměrnou znalostí biologie pochopí alegorii motýlů, chrobáků - hovniválů, mravenců či jepic. Krutý život nejen v přírodě, kdy jeden neváhá pozřít druhého, když je to v jeho zájmu.

Některé herce – především Filipa Kaňkovského a Karla Dobrého – podezřívám, že strávili nejednu hodinku ve svém volném čase pozorováním „své postavy“ v přírodě, aby dokonale zkopírovali pohyby svého druhu. Transvestitní motýl Iris v podání Karla Dobrého je nepřehlédnutelným představitelem bezstarostných a dobře zabezpečených nočních týpků. Rozmazlená larvička (Jana Pidrmanová) mafiána pana Lumka (Vladislav Beneš) je typickou představitelkou dnešních nekriticky zbožňovaných „tatínkových holčiček“. Cvrčkovi – Igor Orozovič a Lenka Žáčková – působili velmi milým dojmem starostlivých budoucích rodičů, pro blaho svých potomků se dokážou radovat z cizího neštěstí. Slimáci v plně vybavených domácnostech v lóžích po stranách – včetně satelitů a automatických praček - ze svých křesílek pozorovali celé dění, jakoby bylo vysíláno v televizi. S pivíčkem v ruce jsou dokonalými představiteli netečných domácích bačkoráků.

Místo romantického paloučku se naši hmyzí hrdinové ocitají v modernějším prostředí plném hmyzu, v prvním dějství u poněkud zašlé fontány, v popelnici, u odpadní roury, ve třetím jednání pod žlutým nafukovacím obloukem, který v nás evokuje známé logo jistého fast foodového řetězce. Třetí jednání jako alegorii na metody panující v některých mezinárodních firmách, tzv. team-buildingové akce, považuji za vysloveně nápadité řešení. Přístup k zaměstnancům u takových korporací nemá daleko k totalitě a v zájmu celku je někdy třeba i zemřít. Jepičí život je prostě krátký, to je zákon přírody – a tak se kukla v podání Michala Kerna z dosažené dospělosti dlouho neraduje.

Je to ještě v mezích slušnosti? Už před premiérou Národní divadlo avizovalo, aby rodiče nebrali na tuto hru děti do 12 let. Totéž bych doporučila pedagogům, pokud ovšem není jejich záměrem svým studentům předvést naši top avantgardu. Sama jsem při „motýlích scénkách“ v prvním jednání zvažovala, zda by něco podobného uneslo oko mého patnáctiletého studenta, aniž by jemu či mně znachověly tváře – když si ale představím, co vše v dnešní době mladí lidé shlédnou na internetu, asi bych to od cca 15 let s předběžnou přípravou ve škole riskla. Hru doplněnou o zpěvy pro mladé lidi zpřístupňuje hudba Petra Wajsara.
Slepý tulák v podání Saši Rašilova mi zůstal záhadou. Proč je slepý? Nejen na to se můžeme pana režiséra zeptat u nás na scena.cz v NetHovorech 10. 12. 2014.

Josef a Karel Čapkové: Ze života hmyzu, Národní divadlo, 29. 10. 2014.
Režie: Daniel Špinar. Scénografie: Henrich Boráros. Kostýmy: Linda Boráros. Hudba: Petr Wajsar, texty písní přebásnil: Jan Tošovský. Choreografie: Irina Andreeva

Ze života hmyzu - trailer k inscenaci hry bratří Čapků