Lukáš Slavický: První sezónu jsem nazval S vášní
autor: archiv divadla
zvětšit obrázekDo nedávna první sólista Bavorského státního baletu a od sezóny 2016/17 umělecký šéf baletního souboru Jihočeského divadla v Českých Budějovicích – Lukáš Slavický. Tanec mu byl dán do vínku od narození. Jeho první baletní krůčky vedly do baletní školičky při Národním divadle a poté následovala pražská Taneční konzervatoř a soutěžní úspěchy, postupně stoupal až na první příčky na mezinárodní úrovni. Po letech aktivního tance přišla nová výzva – možnost stát se uměleckým šéfem. S Lukášem Slavickým jsme se sešli v kanceláři uměleckého šéfa českobudějovického baletu, téměř sto dní od jeho jmenování do funkce. První úspěšný projekt už má za sebou – Balet gala.
Do Českých Budějovic při této příležitosti přijeli skvělí tanečníci, diváci se dočkali vynikajících choreografií. Samozřejmě, že jsme se dostali k tématu, jaké to je být na druhém břehu v umělecké branži, nést na bedrech břímě odpovědnosti, řídit a usměrňovat tanečníky, z nichž je každý velká osobnost, která má své klady i zápory. V tomto případě se navíc jedná o osobnosti různých národností. Pestré a specifické naturely znamenají oříšek, který musí umělecký šéf umět rozlousknout. Jak se žije Lukáši Slavickému v Českých Budějovicích, když okusil hektický rytmus světových metropolí, hodně odlišný od poklidného života v krajském městě. Dostali jsme se i k tanečním rolím, které má za sebou. Desky z nedávného konkurzu na obsazení souboru baletu zaklaply, a za občasného zazvonění telefonu se Lukáš Slavický nenechal zaskočit žádnou otázkou. Naopak, doplňoval je, pohotově odpovídal. Někdy jsem měl pocit, že v jeho očích vidím odlesk výskoku, piruety, figury s taneční partnerkou…
Mám z toho dobrý pocit, protože přijeli skvělí tanečníci. Vnímám jejich účast jako vyjádření podpory, a za to jsem vděčný. Přivítal jsem kolegy, umělecké šéfy největších baletních souborů z České republiky. Například Petr Zuzka zatančil českou premiéru své poslední choreografie – Route 50. To byla skutečně velká pocta.
V této podobě byl určitě jednorázový. Kdy bude Balet gala 2, to zatím nevím. V roce 2019 oslaví Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích sté výročí. Repertoár bude obohacený o řadu akcí, možná, že tam bude i zmíněná dvojka… Naše divadlo má v nové koncepci linii Utajené koncerty, a tak podobně jako v hudbě můžeme realizovat Utajené taneční večery. Setkání tohoto druhu jsou unikátní a výjimečná, nezbývá než doufat a těšit se.
Máte pravdu, kondice tanečníků není jen o tom, zda se jim chce tančit. Velkou roli hraje fyzická stránka každého sólisty. Někdy dojde ke zranění, které tanečníka zcela vyřadí, aniž by to čekal. Konec může přijít zcela neplánovaně, v jednu chvíli. A jen někomu se podaří vrátit. Neúprosné je to i v tom, že balet patří mladým, a ti ve dvaceti letech sice nemají tolik zkušeností, ale fyzických sil mají dost. V rámci Baletu gala dělali Ondřej Vinklát a Jakub Rašek Křehký vrch, když je vidíte, jak se hýbou, tak mi dáte za pravdu, že v určitém věku je jim těžké konkurovat.
Ten se rovněž vyvíjí. Některé věci jsou pořád technicky na určitých limitech. Skáčeme už tak dost vysoko. Nevím, zda je fyzicky pro člověka možné, aby za dvacet let skákal jednou tolik. Právě v pohybu je vidět, jak se mladí hýbou, jak se posouvají dál. Změnilo se to, před dvaceti lety to možné nebylo.
Každé rozhodnutí s sebou nese klady i zápory. Zmínil jste točnu, ale pro nás je důležitý také sál v DK Metropol, některé balety realizujeme i na domovské scéně v divadle, např. jedna z posledních premiér, Povídky, večer složený ze tří různých choreografií, na tomto jevišti působily velmi dobře. Zkrátka, musíme vycházet z toho, co máme k dispozici. Naše jeviště prostě není jako ve Státní opeře v Praze nebo v Bavorské státní opeře v Mnichově. Bylo mi například skvělé, kdybychom v budoucnu získali větší baletní sál. Ale nechtěl bych, aby byl baletní soubor z divadla vyčleněn někam na okraj Českých Budějovic. Všechno je to o vůli a píli. Když se podíváme do zahraničí, tak např. John Cranko neměl k dispozici ideální prostor, a přesto vytvořil legendární soubor.
Tato scéna se jmenuje Na půdě, to odpovídá skutečnému umístění daného prostoru, a je pravda, že tam lze realizovat i baletní představení. Často tam teď zkouší soubor činohry, ale je možné natáhnout baletizol a balet má další zkušebnu. Rovněž se tam nechá realizovat alternativní taneční představení, workshop. Varianta paralelního zkoušení přímo v domě, to je opravdu ideál. Nyní máme jen jeden baletní sál, a tak by se půdou hodně vyřešilo, mohli bychom zkoušet proti sobě. Připravujeme premiéru dvou choreografů a jeden vždy musí čekat na volné prostory.
Tím, že jsem byl aktivním tanečníkem a v duši jsem jím stále, si to silně uvědomuji a denně se o tom přesvědčuji. Mým hlavním úkolem v podstatě je vytvořit příznivé kreativní prostředí, na prvním místě být organizátorem. Nejsem choreograf, nemohu tady tvořit nějakou svou dramatickou linku repertoáru. V tomto smyslu zde působit nechci a nebudu. Ale jako umělecký šéf musím vytvářet podmínky, které budou dobré pro tanečníky, soubor, divadlo, a hlavně pro diváky. Nabídnout takový repertoár, který přiláká diváky, ale i vynikající choreografy a samozřejmě tanečníky. Zkrátka, měl bych být takovým moderátorem, přimět tanečníky k výkonu. To je takový můj sen a na něm pracuji.
Ano, jsou tu pouze dva Češi – Zdeněk Mládek a Barbora Coufalová, ostatní jsou cizinci. I v tomto ohledu musí být jasno na obou stranách. Skutečně nepreferuji autoritativní přístup – ale jsem šéf. Nepotřebuji si to dokazovat. Jako tanečník ovšem vím, že hodně záleží na motivaci, a na tom, jak člověk chce pracovat, jak k tanci přistupuje. Člověk musí mít tu motivaci sám od sebe. První sezónu jsem nazval S vášní. Je to takové plné emocí, ale podle mého to tak má být. Vášeň potřebujeme. Když někoho budu nutit a říkat mu, aby dopínal nohy, a on nebude chtít, nikam to nepovede, stejně nohy nedopne.
Při jednom setkání s tanečníky padla věta: Nejsme úředníci z kanceláří. To je pravda, ale i lidé v kancelářích jsou součástí divadla. Obě strany je nutné skloubit. Nemůžeme jen říct, že jsme ti tanečníci, a nic jiného nás nezajímá. Na některé věci jsou potřeba tabulky, něco se musí podepsat. Nestačí jen tančit. Každý tanečník vnímá především baletní sál, trénink a zkoušení. A neuvědomí si, co za tím vším je. Vytvořené zázemí bere tak nějak samozřejmě. Na to, aby mohl tancovat, musíme my respektovat rozpočet, vejít se do něj. Tančit se dá, když máme tolik a tolik peněz. A to si tanečník často neuvědomí, takže je potřeba vysvětlovat.
Jako konkurenci přenosy do kin vůbec nevnímám. Naopak, jsem rád, že mohu vidět konkurenci. Je dobré tanečníky a jejich techniku vidět. A je dobře, že si třeba na youtube můžete najít tréninky Alexandra Pushkina, který učil Michaila Baryšnikova (vystoupení v Giselle - zde.). Já jsem jako malý kluk baletní videa doslova hltal. Dneska je to jednoduché - sednete k počítači, dáte tam jméno a titul a hned vám vyjede nabídka. V minutě se můžete podívat na dílo jakéhokoli choreografa, výkon tanečníka. V tom se možnosti hodně změnily.
Dá se to také tak říct. Měl jsem možnost soubor takřka celý obměnit, ale nestalo se tak. Někteří sólisté mají smlouvy na dobu neurčitou, ale většině se dávají termínované smlouvy na rok. Do Českých Budějovic jsem jezdil celou minulou sezónu, viděl jsem řadu představení. Velmi si vážím toho, že lidé v souboru jsou talentovaní, chtějí pracovat, jsou na velmi dobré úrovni. Jsou skutečně šikovní.
Skutečně jsem v tanci vyrostl. Rodiče mě žádným způsobem nenutili, ani mě neodrazovali. Táta mě jen tak pobízel. A pochybnosti? Ty jsem měl při svém nástupu na Taneční konzervatoř v Praze. Přešel jsem tam z baletní přípravky, kde jsme sice cvičili, ale byla to spíš škola hrou. Mohli jsme tam víc vyvádět. Ve škole, když jsem byl v prváku, tak jsme stáli v pozicích, dělali jsme battement tendu na šestnáct dob (kročná noha se napne rovnoběžně s podlahou – pozn. red.). Je to statické, takže to člověka skutečně nebaví. Měli jsme profesorku Evu Melicharovou, která byla velmi přísná. Vyžadovala, abychom všechny základní taneční kroky dělali tak, jak se má. Což bylo správné - je důležité, jak začnete, od toho se pak vše odvíjí. Když si upevníte špatné návyky, špatně se z toho dostáváte. Celý profesní život se toho prostě nezbavíte. Samozřejmě, že tohle všechno bylo pro mě hrozně těžké. Bylo to nejsložitější období. Když jsem potom začal víc tancovat, chytlo mě to, už to byla zábava, ne dřina, Konzervatoř je náročná v tom, že první čtyři roky funguje jako základní škola spojená s tancem Takže máte všechny předměty, a k tomu ještě tančíte. Od deseti let jsem chodil do školy dopoledne, a odpoledne měl tréninky. Ráno jsem odešel v sedm z domova a vracel jsem se v sedm večer. Škola byla v tomto nestandardní. A večer jsem byl sám, protože rodiče byli většinou v divadle.
S tou jsem to neměl vyřešené. Dokonce jsem byl u odvodu. Dosáhl jsem odkladu, pak jsem působil v zahraničí. Pro mě bylo nemyslitelné, že bych narukoval. Byla to noční můra. Měl jsem ale štěstí, že v roce 2004 základní vojenskou službu zrušili.
Do Německa jsem šel s přítelkyní, oba jsme tam dostali angažmá. Takže mi hodně pomohlo, že jsem tam byl s někým blízkým. Doma jsme mluvili česky, v souboru anglicky. Německy jsem v té době neuměl vůbec. Ale každopádně to byla velká změna.
Hodně se toho tady změnilo. Většinou máme tendenci na všechno nadávat a být nespokojení. Ale Češi se za dobu, kdy jsem tu nebyl, hodně Němcům přiblížili. Byl jsem dost překvapený, jaké třeba tady v Budějovicích mají lidi auta, jak jsou oblečení.
Za České Budějovice jsem hodně rád. Myslím to upřímně. I když je to tu malé, o to víc je mi tu příjemně.
Ve funkci uměleckého šéfa jsem přes půl roku, a nebylo to zpočátku jednoduché. Než jsem nastoupil oficiálně, už jsem musel připravovat koncepci sezóny. První věc, kterou jsme připravili (premiéra 2. prosince 2016), je baletní dvojvečer Shakespeare& Stravinskij, což se v současné době nikde jinde nehraje. U Shakespeara pro nás vytvořil choreografii velmi talentovaný egyptský choreograf Maged Mohamed. Je to pojaté jako kočovná společnost umělců ve 20. letech 20. století, takové divadlo na divadle. Trochu černobílá groteska, okořeněná humorem. Stravinského Svěcení jara zpracovali téměř všichni světoví choreografové ve všech velkých souborech. Když to mělo premiéru před těmi téměř sto lety, byl to velký skandál, lidé bučeli… Bylo to těžce avantgardní, hodně přes čáru, a dnes je to úplně jasná klasika. Choreografii pro nás dělal německý choreograf Paul Julius. Mám někdy pocit, že baletem chceme vyřešit problémy světa, ale je také potřeba se někdy zasmát, hodit to jiným směrem. Hledat smysl a podstatu lidského bytí je sice pěkné, ale nejde to dělat pořád. Občas stačí si jen tak poskočit a zasmát se. Divadlo by nemělo ukazovat jen to ošklivé, ale mělo by být také pozitivní. Tak jsme se o to pokusili…
TIP!
Časopis 39 - rubriky
Časopis 39 - sekce
DIVADLO
Losers Cirque Company slaví 10 let
Dvě premiéry a speciální narozeninový projekt – to jsou dárky, které nadělili Lůzři sobě a svým divákům celý článek
HUDBA
Coldplay vydají nové album Moon Music
Skupina Coldplay patří k nejzásadnějším hudebním uskupením posledního desetiletí, mnozí je dokonce považují za celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Josef Škvorecký – 100 let
Gentleman Josef Škvorecký
Významný český spisovatel, který žil od konce šedesátých let v Kanadě, bilancuje celý článek