Scéna.cz 

Odkud že ta Babička vlastně přijela?

Babička Boženy Němcové v dobách mého mládí (ale dnes už určitě ne) patřila k pokladům našich knihovniček. Dodnes si vzpomínám, jak mě děsila Kašparova ilustrace, kdy Černý voják svýma uhrančivýma očima nahlíží do Viktorčiny světničky a jak pohodově působila babička v čepečku, čisté zástěře se smířeným tichým pohledem upřeným do dáli... Pak přišly filmové verze Babičky, ta Čápova válečná s Terezií Brzkovou, a posléze televizní Moskalykova s Jarmilou Kurandovou. O jevištní verze Babičky se pak pokoušely se střídavými úspěchy generace divadelníků. Naposledy s velkým úspěchem Divadlo Na Provázku s překvapivě autentickým Jiřím Pechou v roli Babičky. Ve všech jmenovaných verzích, byť vždy měly své nadšené příznivce i zaryté odpůrce, nescházelo to základní -- českost jak v postavách představitelů, tak i idyličnost českého venkova.

Babička-muzikál, kterou představil skladatel Richard Pachman a libretistka Hana Postránecká, však právě tento základní prvek postrádá. Snad ve snaze přiblížit se světovosti, připomíná tato nejnovější Babička spíše jakousi upravenou verzi amerického kultovního díla Čaroděj ze Země OZ. Tahle utkvělá myšlenka se mi, přiznám, vracela, po celou dobu představení. Ve scénografii brazilského rodáka Ricarda Hoineffa není po české chaloupce v lůně zeleného údolí nedaleko Ratibořic ani památky, vidíme tu spíše ona kansaská sluncem ošlehané skaliska, dokonce i s náznakem blížícího se tornáda, které odnese Dorotku do vzdálené kouzelné země. Stejnou inspiraci napovídá i pole rudých máků a holčička vstupující do něj s kloboučkem na hlavě a košíčkem v ruce.
Z ústředních postav sice ve hře nechybí nikdo, ale ten dav folklorně oděných postav, které se rozpačitě pohybují scénou sem a tam, působí podobně statickým dojmem jako papundelkloví psi Sultán a Tyrl, překážející uprostřed scény po celou dobu hry.
Zcela nadbytečný -- fungující však jako jakýsi oslí můstek mezi jednotlivými nesouvisejícími scénami -- působí i vypravěč-hajný (Petr Haničinec), který u stolečku s lampou připomíná spíše televizní Chvilku poezie.
Když pomineme veškeré předcházející výtky, podstatným problémem je i to, že Babička, která muzikálu propůjčila jméno, přišla coby postava opravdu zkrátka. Zpěvačka Hana Talpová, ať by se snažila jak chtěla, zkrátka nemá co předvést. Je jasné, komu chtěli dát autoři ve hře největší prostor -- Barunce (původně určené Haně Postránecké ml., která však odrostla a musela se tedy spokojit jen s rolí komtesky Hortenzie) a pak dvojici Černý voják a Viktorka. To je však už jiný příběh, a hra tedy měla být pojmenována spíše po nich. Autor, který počítal s rolí Vojáka pro sebe, musel pro zranění od premiéry odstoupit a role tedy připadla alternujícímu Vlastimilu Harapesovi. Můžeme jen vzpomínat na jeho někdejší baletní kreace, a konstatovat, že byl rozhodně lepší tanečník nežli je zpěvák (a herec). A tak patrně nejúspěšněji se s rolí poprala Ilona Vozničková jako poněkud exaltovaná Viktorka. Jiří Cerha v roli pana Proška je pak jediný, kdo se pokusil z vedlejší roličky vykřesat alespoň kousek české autenticity - ale těžko mohl něco zachránit.
Elektronická hudba, která poměrně dobře uspěje v produkci s vodotrysky a světýlky na Křižíkově fontáně, se k idyle českého venkova ani prostému českému příběhu naprosto nehodí -- není tedy divu, že se zpěvákům (lze-li je tak nazvat) nepodařilo vykřesat ani jediný zapamatovatelný okamžik, o hitu, který si budete broukat cestou domů, ani nemluvě.
A tak jen marně přemýšlím, jaký klad muzikálu případným divákům nabídnout. Ano, je to hezky barevné, ba malebné -- ale s Babičkou ani divadlem to bohužel nemá nic společného.