Adam Plachetka: Neznám zpěváka, co by se poslouchal rád…
autor: Marek Olbrzymek
zvětšit obrázekSólista Adam Plachetka stihl nastudovat roli Přemysla v opeře Libuše pro Národní divadlo v Praze. V říjnu a listopadu ho mohli vidět diváci ve Vídni, kde vystupoval jako Chorébe v nové produkci Berliozových Trójanů. Vánoční čas ho zastihl v Paříži, kde debutoval jako Alidoro v Rossiniho Popelce. Po novém roce se vrátil do Vídně jako Figaro v Lazebníku sevillském a Alidoro. Jako Leporello se opět představí i v Metropolitní opeře v New Yorku. Do toho se na hudební trh dostalo nové CD Každý jen tu svou, které nazpíval s manželkou Kateřinou Kněžíkovou. V únoru letošního roku je čeká společné vystoupení v rámci již druhého benefičního koncertu ve prospěch Nadačního fondu pro předčasně narozené děti a jejich rodiny. Doprovodí je Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod taktovkou Davida Švece. Zazní árie, dueta a předehry z děl Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Naše povídání se točilo kolem árií a duet z oper Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka, které jsou součástí společného projektu Adama Plachetky a Kateřiny Kněžíkové. Došlo na otázky interpretace známých árií (např. Běda, běda – árie Vodníka z opery Rusalka), ale i na takřka neznámé (Kdo jest, jenž slovy vypoví árie knížete z opery Šelma sedlák). A dotkli jsme se také přípravy mladých zpěváků…
Händelova hudba je mi velmi blízká a těší mě každý moment, kdy si najde cestu do mého kalendáře. Saula jsme provedli koncertně zatím dvakrát - v lednu v Brně a nyní v Praze. Celý projekt vyvrcholí v létě ve Znojmě, kde budou na konci července k vidění tři představení tohoto oratoria ve scénickém provedení v režii Tomáše Pilaře. Podařilo se zajistit moc zajímavé a kvalitní obsazení. Od stálice, kterou je Andreas Scholl, až po nastupující zahraniční umělce jako Krystian Adam a Natalia Rubis a naši omladinu Kristýnu Vylíčilovou a Tadeáše Hozu.
Program koncertu z obsahu alba vychází, ale není kopírován otrocky. Zazní repertoár, který jsme natočili, spolu s áriemi, které jsme si zazpívat chtěli, ale na desku se nevešly. Myslím, že je to směs vhodná pro znalce i posluchače, kteří na koncert zabrousí „náhodou“. Koho zajímá konkrétní program, musí dorazit příští týden a nechat se překvapit. Posledních pár vstupenek je ještě k dostání.
Skutečně se nám poštěstilo udělat něco společně. Podobné CD bylo už v roce 2014 na spadnutí, tenkrát se Zlínskou filharmonií, ale Kačce do toho přišel Don Giovanni s Placidem Domingem. Nakonec jsme se chytili oblíbeného úsloví, že každá překážka je příležitostí, a přetavili problém v možnost natočit program raději ve studiu v Praze s dirigentem Ondřejem Lenárdem, se kterým spolupracuji průběžně již několik let. Všechno do sebe zapadlo a tak jsme repertoár směrovali k výročí naší státnosti.
Duety se snažím většinou zpívat na živo za účasti všech, pokud si to někdo vysloveně nepřeje jinak. Když jsme pohromadě ve studiu, vždycky se to promítne do atmosféry nahrávky. Prostě je to přirozenější cesta. Docela mě mrzí, že se to dělá čím dál méně. Interpreti se pomalu ve studiu nepotkají.
Může mít mnoho konotací, každý si vybere tu, která je mu nejbližší. Jisté je, že jeden ze způsobů interpretace tohoto pojmu může být pejorativní. Osobně vnímám angažovanost v dobrém slova smyslu. Udělat někomu radost svou deskou a zároveň přispět k oslavám státnosti, proč ne? Těší mě, že mám teď takový dvojboj. Jednak křest CD Každý jen tu svou, a zároveň mě potkala premiéra Libuše. Zazpívat si Přemysla ve výročí státnosti, to je věc, která by mě před pár lety ani nenapadla. Když si oslavou připomeneme historii, je to opravdu důležité.
V zahraničí jsem v daných operách nezpíval vůbec. A z toho, co je na albu, mě nic nepotkalo ani u nás. V Národním divadle jsem debutoval rolí Míchy ve Smetanově Prodané nevěstě, nyní je Přemysl první kompletní smetanovská role, kterou si zazpívám na jevišti v historické budově. Dané árie jsem zatím zpíval jen koncertně. Jevištní zkušenost s áriemi na albu mám minimální, ale tu hudbu mám rád. Smetana je má srdcová záležitost. Árie Kecala Každý jen tu svou je trošku na hraně mého hlasového oboru, měl by ji zpívat hlubší hlas, ale jsem moc rád, že se ji podařilo na album zařadit.
Tady je na místě třeba Smetana. Dokola se řeší, co vše psal na němčinu, co naopak v češtině. Jak vůbec uměl česky v mladších letech… U něho je určitá tradice, že se většinou v německy mluvících zemích zpívá v překladu. Dvořák i Janáček, ti jsou ryze čeští. Texty u Smetany někdy nejsou nejlépe akcentované, přízvuk vychází jinam, než kam patří. To jim ale vůbec neubírá na kráse a na kvalitě, a že by byly špatně zpívatelné? To mi vůbec nepřijde. Když se držíte určitých pravidel, tak jazyk nemusí vůbec zpěvní linku narušovat. Konsonanty jsou schopné vám dát velkou expresivitu, jazyk se dá využít krásně zvukomalebně. Pojďme k opeře Šelma sedlák Antonína Dvořáka, árie Kdo jest, jenž slovy vypoví…, neznámé a nehrané dílo. Vybral jste si tuto árii sám?
Byla to pro mě jasná volba. Ta árie v našich kruzích dobře známá je, patří mezi nejhranější kousky z celé opery. Je nádherná, líbivá a poetická. Libreto je rozjímavé až melancholické. Zároveň jsem si plně vědom toho, že se s ní nejspíš nikdy nepotkám na jevišti, a zůstane jen u nahrávky árie.
Árie Vodníka – Běda, běda… celý svět nedá ti, nedá, je jedna z těch rolí, kdy se mi s předsudky bojuje snadno. Už teď vím, že spousta posluchačů bude lát, že tu árii nemám vůbec zpívat. Velikány, co už tu byli, se můžeme snažit napodobovat, nebo naopak můžeme otevírat interpretační pojetí, nové náhledy na věc. Přijde mi docela škoda zpívat jako Haken. Jako on už to nezazpívá nikdy nikdo. Když to budete chtít zpívat jako Haken, budete vždycky jen horší. Pokud to zazpívám jako Plachetka, tak se to spoustě lidí nemusí líbit, protože to není Haken, ale já si mohu stát za tím, že je to moje interpretace, souhlasí s notovým zápisem a je z mé strany obhajitelná.
Měl by ho dávat. To si pak můžeme pouštět staré nahrávky a říkat, že už to dnes nejde. Možná je pravda, že dřív byly hlasy zajímavější, vyzrálejší. Dnes jsou zpěváci mnohem více tlačeni do vzdělání, ve smyslu frázování stylů, výslovnosti a všeho okolo. Když si poslechnete starší nahrávky, tak je jedno, zda je v zápisu čtvrtinová nebo osminová pauza, hlavně aby to znělo hezky. My se dnes soustředíme na to, aby hudba zněla stylově dobře a respektovala manuskript. Na vrchol se dostanou trošku jiní sólisté než v 60. a 70. letech. Dlouho jsem se s tím pral, z dnešního pohledu se mi to líbí víc, protože výkony jsou komplexnější. A pro mě je tím představení důvěryhodnější, vypovídá o hodně víc, než když si poslechnu tři nejkrásnější hlasy, které ale nebudou mít co herecky sdělit.
Otázka je, co v daném pěveckém oboru budete hledat. Buď to bude na vrcholu, nebo naopak, případně to může znít stejně. Osobně si myslím, že výuka dnešních zpěváků je víc akademická než praktická, v tom jsou velké mezery. Studenti jsou připravování na něco, co nepotřebují. Nechci generalizovat, ani něco shazovat. Mně pomohlo, že jsem na škole víc pracoval na technice, zdokonaloval jsem hlas, aby fungoval, jak má. Interpretace se na začátku tolik neřešila, což bylo ku prospěchu věci. Hlavně mi v prvním ročníku pan profesor zakázal cvičit doma, abych se nenaučil něco špatně. Trochu jsem to nedodržoval, ale z principu jsem věděl, že se mám přibližovat tomu, co bylo na hodinách. Měli jsme tři hodiny týdně, z toho dvě hodiny vyhrazené technice, jedna hodina byla korepetice s klavíristou. Za daný rok jsem nastudoval jen minimum pro zkoušky, ale byl jsem si technicky jistý. Byl to mnohem lepší odrazový můstek, než mít hromadu repertoáru. Ten jsem si doma stejně naposlouchal.
Vzpomínám si na hodiny pedagogiky, kdy nám paní profesorka nastínila situaci, že mi přijde student, a bude mít problém na nějakém místě árie, co s tím budu dělat? „Tak tu árii nemá zpívat,“ odpověděl jsem. A začala se rozvíjet debata, proč by ji měl nebo neměl zpívat.
„Musíte znát svůj technický limit, a zpívat repertoár o třídu lehčí, abyste měl vždycky rezervu,“ to jsou památná slova mého pana profesora Löbla. To se mi vždycky osvědčilo. Další důležitou kapitolou je pochopení libreta v cizím jazyce.
Rodné kořeny vám nikdo nepřetrhá ani nesebere. Rozhodně se cítím Čechem, ať jsem v Rakousku nebo v USA. Snažím se co nejlépe reprezentovat, ať už jen sám sebou, i když to může znít divně, nebo prezentovat naši hudbu těm, kdo ji neznají. To je podle mého nejvíc, co mohu pro naši zemi udělat se svým záběrem.
V případě českých studentů má cenu učit jakýkoliv repertoár. Z toho vyplývá, že by byla škoda, aby jako Češi neznali a neovládali domácí operní literaturu. Musíme si uvědomit, že hodně mých kolegů v cizině zpívá hlavně české autory, především Janáčka.
Sám učím v mistrovských kurzech. Mám tendenci je stavět tak, že se nevěnujeme nutně nějakému stylu, nebo časovému období. Každého frekventanta beru jednotlivě, a dohadujeme se, kterým směrem se budeme ubírat, abychom naplnili penzum daného kurzu, ale zvládli se věnovat se i tomu, co je zrovna přáním toho dotyčného žáka.
Ne (důrazně). V příštích letech se crossoveru nemohu věnovat častěji, ale byl a je to příjemný odskok do něčeho pro mě netradičního. Na příští rok chystáme jeden velký nadžánrový projekt opět ve spolupráci s nadačním fondem. Více informací o něm se diváci dozví už brzy. Taky připravujeme druhý muzikálový program. Máme tolik skladeb, které se na první CD nevešly.
V letadle spíš koukám na filmy, než abych poslouchal hudbu. Naopak, mám radost, že mi hodně lidí řeklo, že naše CD hodně poslouchají v autě, protože je pohodové a dobře se při něm relaxuje, což byl náš cíl.
Určitě zvláštní pocit, protože nejvíce práce odvádíte ještě dřív, než se dostanete do studia. Připravujete repertoár, řeší se autorská práva… pak se všechno natočí, ale ještě vás čeká mastering. A navíc, musíte dané album poslouchat. Neznám zpěváka, co by se poslouchal rád…
Když se posloucháme, tak v prvém plánu slyšíme jenom chyby, a přemýšlíme o tom, že by mnohé šlo udělat jinak. Když se dělá střih, a pak master, tak naopak musíte poslouchat jen to, co se vám nelíbí, abyste si byli jistí, že to tam ve výsledku nebude. To je trošku krkolomný proces, kdy si posloucháte dva tři střihy, pak se řeší balanc. CD vám hraje několik měsíců v uších, než se dostane mezi posluchače. Když to shrnu, tak se každým CD zabývám tak rok. Nyní je hotové, snažím se přemýšlet nad tím, co bude dál. Zároveň jsem měl radost, když jsem ho dostal do ruky, že mám nějaký hmatatelný důkaz o čase, co jsem nad tím strávil.
www.predcasnenarozenedeti.cz
TIP!
Časopis 20 - rubriky
Časopis 20 - sekce
DIVADLO
Adam Kořán: Připadám si již natolik odvážný, že mohu svobodně tvořit
S mladým hercem Adamem Kořánem jsme se sešli po české premiéře inscenace ŠPÍNA, kde ztvárnil postavy Kevina La celý článek
HUDBA
Metronome Prague ohlásil zvučná jména rapové scény
Metronome Prague, metropolitní hudební a společenská událost roku, proběhne 20. – 22. 6. 2024 ve zrekons celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Život je dobrá věc je název výstavy v galerii Prostora
Galerie Prostora i v roce 2024 pokračuje se představováním sbírek současných výtvarných umělců. Nová výstava o celý článek